Jeden z loňských večerů jsem se konečně dostal do plzeňského My Friends baru. Chodil jsem okolo něj roky, ale vždy v době kdy neměli ještě otevřeno, nebo jsem měl jiný cíl. Inspirován nabídkou Japonské whisky jsem si udělal takovou soukromou degustaci – jen barman Jaroslav, kterému tímto děkuji, a já. Dorazil jsem totiž nedlouho po otevíračce, takže se dlouhou dobu věnoval jen mě.
Vždy je otázkou, jestli tím nejlepším začínat, nebo končit. V rámci Japonska jsem začal asi tím nejlepším, whisky Taketsuru od firmy Nikka. Tato společnost patří ke dvěma největším producentům whisky v Japonsku a spadají pod ní dvě palírny. První a tradičnější je Yoichi, umístěná na severu v horách, v oblasti podobné Skotské vysočině. Zde se vyrábí Single Malt whisky stejného jména pomocí uhlím poháněných kotlů, podobným těm v palírně Longmorn. Druhá palírna je pak Miyagikyo, která je mnohem větší a modernější, zvládající produkovat širokou škálu whisky a destilátů. Kromě Single Malt whisky pojmenované po palírně se zde totiž pálí také grain whisky, důležitá pro všechny blendy společnosti Nikka.
A tím se dostáváme k Taketsuru, to je totiž Blended Malt whisky pojmenovaná po zakladateli společnosti Nikka, míchaná ze Single Malt whisky z obou palíren Nikky a lahvovaná v síle 43 %. Whisky je to bez udání stáří, i když dříve existovali kromě této základní i starší varianty. V roce 2020 přišla na trh Taketsuru s novou recepturou a etiketou. Zatímco původní receptura měla přinést hlavně jemnost a vybalancovanou chuť, ta nová by měla přidat eleganci a komplexnost. A díky tomuto večeru je mohu porovnat přímo, protože v nabídce baru byly obě.
První bylo starší plnění, s černou etiketou. Oproti nové vypadá víc tajemněji a luxusněji, nová etiketa je zase svěží a příjemná.
Vůně je taková zatuchlá a usedlejší, přeci jenom ale trochu šťavnatá. Nakyslé ovoce a sladký slad zde doplňuje med. Velmi mi to připomíná Skotský Highlands styl.
V chuti je med ještě výraznější, whisky to posune více do sladka. Opět je zde výrazný slad, je tady ale mnohem více ovoce. Například mandarinky nebo jiné citrusy, další ovoce se schovává ještě v pozadí. Chuť je šťavnatá a plná, výrazná a jemná zároveň. Ke konci přechází více do sucha.
Dozvuk je podobně medový a šťavnatě ovocný. Slad je zde jen lehce, nahradí ho čokoláda. Celkově je plný a hodně dlouhý.
Tato stará Taketsuru mi chutnala. Možná nepřinesla nic překvapivého a byla to spíše usedlejší a do jemnosti směřující Highlands whisky. Zároveň byla ale velmi pitelná, hezky vybalancovaná a prostě dobrá.
S bílou etiketou přichází nová Taketsuru. Možná nevypadá tak prémiově, jako ta stará, je to ale jasný a příjemný dizajn. Důležitější ale je, jak se změnil obsah.
Už ve vůni je cítit, že je něco jinak. Ta přinese trošku zvláštní kombinace, začíná sladkou nakyslostí s květinami a sladem, pokračuje svěžím ovocem, ořechy a lehkou zemitostí. Až to trochu naznačuje závan kouře. Celkově je vůně bohatá a skoro až divoká.
Chuť je docela sladká, rozhodně více než ukázala vůně. Velmi tu zesílily sladové tóny, zůstává tu lehká zemitost. Ovoce se tu profiluje, jsou to citrusy.
Dozvuk je také sladší, zůstává svěží. Je to ovocná sladkost, jsou zde citrusy ale i další ovoce. Až za nimi se v pozadí schovává slad, postupně přecházející do obecnější obilnosti.
Tak tohle je dost dobrá whisky, má živost a novost, moc rád si ji ještě zopakuji. Oproti černé Taketsuru je mnohem divočejší a svěžejší, zajímavější. Obě jsou to povedené whisky, domů bych si ale vzal určitě tu bílou. Ani její cena není tak strašná, jak jsem se bál u Japonské whisky. 1500 například na Warehouse1 je rozumná cena.
Po dvou kouscích od Nikky jsem se přesunul ke konkurenci, k whisky firmy Suntory. Ta je druhou do dvojice největších Japonských výrobců whisky a v její historii sehrála podobně důležitou roli jako Nikka. Suntory vlastní palírnu Yamazaki, nejstarší palírnu whisky v Japonsku, druhou single malt palírnu Hakushu a grain palírnu Chita. A také například historicky představilo whisky běžnému Japonci díky Mizuwari, míchání whisky s vodou. Tyto dvě společnosti jsou ale provázané víc, než je na první pohled vidět. Masataka Taketsuru totiž pracoval pro zakladatele současné Suntory Shinjiro Torii jako vedoucí palírny Yamazaki, než se osamostatnil a založil svou vlastní palírnu Yoichi.
První ochutnanou whisky byla tedy Suntory Chita, Single Grain whisky ze stejnojmenné palírny. Nedaří se mi dohledat nějaká přesná data, v Chitě se ale převážně destiluje z kukuřice. Destilace je to multi-kolonová, whisky se destiluje buď na dvou, třech nebo čtyřech sloupcích, výsledkem jsou různě „těžké“ destiláty. V lahvi by tak měla být jejich směs, která byla stařena v dubových sudech, nejvíce z amerického bílého dubu. Sílu má stejnou jako Taketsuru, tedy 43 %.
Ve vůni je znát alkohol, poté se silně projeví obilné a kukuřičné tóny. Celkově je hodně lehká, až těkavá. Je také hodně sladká a trochu svěží, kromě obilí je zde ještě stopa květin.
Chuť je dost sladká, je to šťavnatá a hutná sladkost obilí a kukuřice. Kromě nich je zde ještě lehká zemitost a svíravost. Dozvuk je také sladký a plný obilí a kukuřice. Je ale kratší a jednodušší.
O této whisky nevím, co si mám myslet. Je to takový hodně lehký a sladký bourbon, není ani moc vyzrálá. Možná by ještě nějaké staření pomohlo. Úplně mi nesedla a opakovaně ji ochutnávat nejspíš nebudu. Každopádně je to ale whisky od Japonska neočekávaná.
Posledním japonským kouskem večera byla Suntory Toki. To je mladá míchaná whisky se 43 %, vytvořena pomocí whisky z palíren Yamazaki, Hakushu i Chita. Nepil jsem ji ale samotnou, nebyla mi pro to moc doporučována. Místo toho jsem vyzkoušel tradiční Japonský whisky Highball neboli Mizuwari. Byla to taková tečka za první částí večera, chvilkové oddychnutí před dalšími ochutnávkami.
Je to ve své podstatě velice jednoduchý cocktail, který ale těží z tradice a preciznosti. Základ tvoří Japonská whisky a kvalitní vychlazená voda, správná sklenice a velký kus ledu. Poté jen správný poměr whisky a vody, nakonec tradiční zamíchání pomocí 13 a půl otoček. Receptura se dá popsat jako „led do sklenice, whisky do sklenice, voda do sklenice, zamíchat“.
Ze začátku je tento drink svěží, pak přijde nasládlá whisky, med a lehce ořechy. Na konci se objeví moc příjemná “hořkost”, taková táhnoucí se máslovost. Drink je to chladivě příjemný a velmi osvěžující.
Mizuwari je opravdu jednoduchý a lehký drink, který by se dal popíjet celý večer ve společnosti, nebo by třeba vyplnil pauzu mezi něčím výraznějším. V létě bude určitě osvěžující.
Tímto bych zakončil první část večera, věnovanou Japonsku. V druhé části se později podívám na pár dalších drobností, které jsem ten večer v My Friends ochutnal.
